V ZAJETÍ PÁTÉ DIMENZE: PROČ KVŮLI HONU NA OSVÍCENÍ ZAPOMÍNÁME BÝT LIDMI?

Srkáme ceremoniální kakao , vymetáme kurzy manifestace a nakupujeme drahé krystaly, ale přitom si nevšímáme osamělých lidí přímo před nosem. Kam se ze současné spirituality vytratila obyčejná lidskost a schopnost obyčejně žít?

Seberozvoj, zvyšování vibrací, konstelace, šamani, krystaly, kolektivní léčení, kruhy mužské, ženské, pro jednorožce, rapé, vědomé bytí, srkání kakaa. Každý víkend nový kurz, j ak být lepší, jak si vše vymanifestovat, vyčarovat, vykvantovat. Do toho rituální zvracení po ayahuasce, napařování yoni pro probuzení bohyně a víkendový rychlokurz na certifikovaného šamana. Týdenní pobyt, který vás pozvedne do 5D, doplňky, co vás nabootsujou tělesně i duševně, a harmonizovaná voda s křišťálem za cenu večeře v michelinské restauraci. 

A při tom všem zbožšťování a zdokonalování se, se tak trochu zapomíná na ty základní věci – na primární lidskost. Při celém tom honu za tím být maximálně vědomým mužem nebo ženou si ani nevšimneme, že jsme už dva měsíce nenavštívili babičku v LDNce. Že sousedka, která má dvě malé děti a je na ně sama, by občas ocenila svezení na velký nákup. Že náš partner je v poslední době zamlklý, a rozhodně to není tím, že by zrovna hledal svůj střed. Že kolega v práci je osamělý a možná by přivítal obyčejné pozvání na pivo. Nebo že kamarád našeho syna nemá žádné Lego, protože si ho jeho rodiče nemohou dovolit, zatímco náš kluk má v kapse nejnovější model iPhonu.

Jsme tak strašně zahledění do sebe a do svého instantního duchovního osvícení, že skáčeme z jednoho ezo-trendu na druhý, jako by to byl nákupní seznam v supermarketu se štěstím. Jenže zatímco vymetáme rituály a sbíráme certifikáty na vědomé bytí, uniká nám to nejdůležitější. Uniká nám to, co nás učí obyčejný, každodenní život. Že skutečná spiritualita se neodehrává v páté dimenzi ani na předraženém retreatu, ale tady a teď. V tichu při obyčejné procházce u řeky. V klidu nad dobrou knihou. V laskavosti, která nic nestojí, a ve všímavosti vůči lidem, které máme přímo před nosem. Protože být "probuzený" neznamená levitovat nad zemí, ale stát na ní nohama dost pevně na to, abychom dokázali podat ruku někomu dalšímu.