Jsem poutník..

Jsem poutník mezi světy, hledající na stezkách života nejlepší verzi sebe sama. Příležitostná básnířka a fotografka, máma, snílek, ale také žena, která dokáže stát nohama pevně na zemi.

Miluji přírodu a hluboce ctím její moudrost, která je pro mě nekonečným zdrojem inspirace a útěchy. Věřím v Boha – chcete-li, ve Zdroj. Mám ráda nové vědomosti, nová setkání a nové pohledy na svět. Zároveň chovám respekt a úctu ke starým učením, životním zkušenostem obyčejných lidí i k nesmírné rozmanitosti života.

Mám ráda spirituální hloubky, ale neutíkám do nich před životem. Věřím, že i po tom největším duchovním zážitku přichází obyčejná každodennost, kterou je třeba žít – protože právě ona je nedílnou součástí hlubšího poznání. Pocit, že jsme se přiblížili Podstatě, může být povznášející, ale není důvod se v něm ztrácet. Hromada špinavého nádobí mezitím stále čeká v kuchyni.

Život vnímám jako cestu, která má mnoho vrstev a rozměrů. Některé zkušenosti nás posilují, jiné nás zastaví, změní nebo přinutí podívat se na sebe i svůj život jinak. Nevěřím, že všechno, co nás potká, musíme za každou cenu proměnit v "dar" nebo v tom okamžitě hledat vyšší smysl. Věřím ale, že i těžká zkušenost může časem něco odhalit – o nás samotných, o druhých i o tom, co je pro nás skutečně důležité.

Vedle duše, která hledá přesah a hloubku, jsem také člověkem, který umí žít v realitě, má pochopení pro naše lidské nedokonalosti a ví, že život nebývá vždy lehký. Vím, že ne všechno lze jednoduše "vymanifestovat" a že to opravdu hodnotné si někdy žádá čas, úsilí a velkou dávku pokory a víry.

Moje porozumění člověku ale nevychází jen z přemýšlení o životě. Vychází také z toho, co jsem sama prožila, a z dlouhodobého setkávání a práce s lidmi v různých životních situacích.

Moje zkušenost s provázením druhých není jen teoretická. V průběhu let jsem stála vedle dětí i dospělých v nejrůznějších životních situacích – někdy jen po kratší úsek, v podobě podpůrných či terapeutických rozhovorů, jindy dlouhodobě a velmi intenzivně. Byla jsem nablízku lidem v období nemoci, umírání, duševního onemocnění, partnerských i hlubokých životních krizí a také ve chvílích, kdy se jejich dosavadní vnímání sebe sama a světa začalo zásadně proměňovat. Zásadní pro mě byla zkušenost téměř každodenního ročního provázení člověka v hluboké životní a existenciální krizi. Právě tyto zkušenosti mě naučily, že provázení není jen o slovech a porozumění, ale především o schopnosti skutečně zůstat vedle člověka i ve chvíli, kdy jeho cesta vede velmi těžkým obdobím.

Dlouhodobě mě zajímá psychologie, lidské chování, nevědomé vzorce a souvislosti, které se pod povrchem našich příběhů často skrývají. Blízký je mi zejména jungovský a rogeriánský pohled na člověka – práce se symboly a hlubšími vrstvami psychiky, ale také důraz na autenticitu, přijetí a důvěru ve vlastní schopnost člověka nalézat svůj směr. Stejně přirozenou součástí mého pohledu je spiritualita, duchovní zkušenost a intuitivní vnímání. Ani jedno ale nevnímám jako hotovou pravdu, kterou bych měla druhému člověku předávat. Jsou to spíš různé způsoby, jak se dívat, naslouchat a hledat souvislosti.

A právě z tohoto místa vychází moje provázení druhých. Ne z přesvědčení, že znám odpovědi nebo správnou cestu, ale zároveň ani z role někoho, kdo pouze naslouchá.

Přináším do setkání svou žitou zkušenost, znalosti, citlivost k tomu, co zůstává nevyřčené, schopnost vidět věci z více úhlů a někdy také intuitivní vhled. Umím být vedle člověka v těžké chvíli, aniž bych mu jeho zkušenost brala, zlehčovala ji nebo se ji snažila rychle opravit.

Někdy sami nedokážeme vnímat své vlastní světlo. A právě tehdy může být důležité mít vedle sebe někoho, kdo ho ve vás stále vidí. Právě v tom vnímám svou roli.