V klášteře

Tohle místo si mě našlo, na jedno kliknutí.                                                                                                  Je to můj přirozený předěl po změně.                                                                                                      Je tady krásně a (ne)obyčejně.                                                                                                      Nepřišla jsem pro žádné hluboké vhledy a prozření.                                                                        Přesto se mi jich zde darem dostává. Dary setkávání a sdílení. 

Mirka tady statečně čelí následkům výchovy narcisistické mámy - obdivuji její zápal a vnitřní odhodlání .                                                                                                                                                Otec Jeroným ochotně odpovídá na mé otázky, které překvapivě kladu o něm, jeho cestách a životě. Občas spolu vyprskneme smíchy jindy mlčíme a koukáme do zelené krajiny. Dává mi dar klidu a moudrosti. Hanka je krásná mladá žena, které se její svět rozpadá. Ukazuji ji tarotovou kartu Věž. Vypadá, že mi věří, když ji říkám, že se teď hroutí a končí vše, co neslouží, aby mohlo být postaveno to, co je pro nás. Dala mi dar úsměvu a odpovědi na jednu mou otázku, kterou jsem dlouho řešila.  

Jím tady jednoduché jídlo, při západu Slunce usrkávám pivo z plechovky. Chodím po krajině a lesích, ležím na louce, sedím pod lípou, která má 400let a poslouchám zpěv ptáků, účastním se mše a ke všemu chovám stejnou úctu. Ta jednoduchost je největší luxus. V noci sedím v úplné tmě na kostelních schodech a vdechuji klid a pokoj, kterým je tohle místo prosycené. Není to útěk ze světa, který se kolem řítí jako Mad Max, je to jen zastavení a hluboký nádech na mé další cestě.