TO TI TEDA NEZÁVIDÍM

Prosím vás, neříkejte tuhle větu.

Neříkejte ji blízkému, příteli ani člověku, který se vám svěří na zastávce autobusu. Neříkejte ji nikomu, kdo se vám zrovna svěřil s něčím nelehkým, tíživým nebo těžko snesitelným.

Buďme na chvíli přítomni. Ten, kdo stojí vedle nás, se nám nesvěřil proto, abychom mu takto necitlivě potvrdili jeho mizérii:

"Vyhodili mě z práce." – "To ti nezávidím."
"Manžel asi někoho má." – "To ti nezávidím."
"Možná mám nádor." – "To ti nezávidím."
"Můj bratr se oběsil." – "To ti nezávidím."

Věřím, že spousta z vás zažila chvíle, kdy vám bylo úzko, nedobře a kdy jste se báli. Určitě byste tehdy nechtěli slyšet, že vám ten druhý "nezávidí". No jistěže nezávidí! Co by vám taky měl závidět? Že se vám sesypal svět?

Zkuste to raději takto:
"Vyhodili mě z práce." – "Aha… a co se stalo?"
"Manžel někoho má." – "Uf, to mě mrzí. Chceš o tom mluvit?"
"Možná mám nádor." – Někdy stačí jen vzít druhého za ruku a pevně ji stisknout.
"Můj bratr se oběsil." – "Vůbec nevím, co na to říct, ale jsem tady pro tebe. S čímkoli potřebuješ."

Ať už jde o blízkého, přítele nebo cizího člověka na zastávce, byli jsme poctěni důvěrou. Důvěrou v to, že jsme schopni tuhle situaci ustát. Že jsme schopni být přítomni ve svém obyčejném, zranitelném lidství a nabídnout byť jen chvilkové uzemnění. Někdy druhému stačí jen pocit, že v tom není sám. Že se svět nezastavil, i když to v danou chvíli vypadá absurdně.

Prosím, neříkejte lidem "To ti nezávidím". Je to krutá a lhostejná věta. Místo toho jim věnujte kousek svého času a upřímnou účast (ne lítost). A zeptejte se, co pro ně můžete udělat.