TICHO A SAMOTA: KRAJINA HUGINA A MUNINA

Ticho a samota jsou naprosto unikátní, multidimenzionální učitelé. Musí s vámi však chvíli pobýt. Musíte jim odevzdat vládu a nebát se toho, co vám ukážou.

Neznám moc lidí, kteří by dokázali delší čas strávit v opravdové samotě. Ve vnitřní izolaci, odstřižení od zářících neonů světa – měsíce, dokonce roky. Moderní život nám to ostatně ani příliš neumožňuje. Chodíme do práce, za kulturou, scházíme se s přáteli i s rodinou – pořád kolem nás někdo poletuje.

Většina lidí se přímo panicky děsí prázdnoty, která nastává například ve chvíli, kdy se nám rozpadne svět: po smrti blízkého, po rozchodu, poté, co přestaneme být pro své "přátele" zajímaví, nebo po změně bydliště. V takových momentech jsme ochotni zaplnit prostor, do kterého by mohlo ticho a samota vstoupit, čímkoli, co je zrovna po ruce. Prací, zábavou, zběsilým maratonem aktivit, jakoukoli osobou, která prostě jen ucpe tu zející díru do nikam. Většina z nás totiž podvědomě tuší, že tento prostor není vůbec prázdný. Bojíme se toho, co v něm najdeme. Ticho a samota totiž mluví – a mluví hlasitě a pravdivě.

Měli bychom tuto příležitost brát jako dar, byť nás její velikost může děsit. Tento dar k nám totiž přichází většinou ve chvílích, kdy je to pro nás nejzásadnější a nejpotřebnější.

Pobývat v samotě a tichu neznamená, že se musíme nutně zavřít do srubu v lese, daleko od civilizace – i když mě samotnou tahle vize láká převelice. Naopak. Tou největší výzvou je unést tento prostor zde, mezi lidmi, přímo uprostřed života, který kolem nás zběsile běží. Je to jako ve zrychleném filmovém záběru: vy stojíte nehybně na místě, protože ztišení je ve své podstatě stacionární, zatímco kolem vás proudí všechno ostatní – tváře, věty, hudba, pláč, příběhy. Občas ze svého ticha zavoláte, ale nikdo vás neslyší a ani slyšet nemůže. Hluk okolního tempa váš hlas jednoduše nepropustí.

Ticho a samota jsou nerozlučná dvojice, která pracuje v naprosté synergii. Nevím proč, ale při psaní textu se mi objevilo zpodobnění Hugina a Munina, což jsou bájní krkavci provázející boha Ódina. Hugin jako představitel Myšlenky a samoty a Munin jako Paměť a ticho, které se k nám vracejí, teprve když utichne vnější chaos. Usadí se vedle nás a začnou mluvit. Ticho z hlubin vytahuje staré rány a samota nás nutí přemýšlet bez filtrů. Děsíme se chvíle, kdy v tomto bezvládí tito dva vnitřní poslové promluví a my budeme muset vyslechnout jejich zprávu o stavu naší vlastní duše.

Tato dvojice odkrývá vrstvy nahromaděného balastu ve vašem nitru a zve vás, abyste se na této "špinavé" práci podíleli. Abyste každý nález vzali do ruky, prohlédli si ho ze všech stran, přemýšleli o něm, nechali ho rozpustit v pochopení, nebo ho odložili stranou, pokud v něm zatím nevidíte smysl. Některé věci možná nepoznáváte. Je těžké přijmout, že jsou vaše. A jsou vůbec vaše? Nebo jste si je jen kdysi od někoho vzali za své?

Od okamžiku vstupu do krajiny samoty a ticha, kdy si nadšeně říkáte: "Wau, to je super, je tu tolik věcí k prozkoumání," se pomalu přesouváte do náročnějších levelů. Do fáze, kdy si začnete uvědomovat: "Hele, asi to tak fajn nebude. Možná mi to bytí o samotě zas tak moc neprospívá." A právě v tomto zlomovém okamžiku většina lidí bere nohy na ramena. Utíkají z toho ticha pryč – k láhvi vína, k náhodné známosti nebo k práci přesčas.

Jenže ten, kdo ten prvotní strach překoná nebo je k tomu donucen okolnostmi a v té krajině ztišení chvíli vydrží, přestane tyto dva posly vnímat jako ohrožení. Jejich společnost se může stát cestou ke zcela novému pohledu na události, lidi, sebe i život.

Teprve uprostřed toho nejhlubšího ticha totiž člověk zjišťuje, že poslouchat šum křídel Samoty a Ticha mu v životě dává sílu, která má úplně jinou kvalitu, než jakou doposud u sebe zakusil.