SOUDIT JE TAK SNADNÉ. OBVZLÁŠŤ CIZÍ MÁMY.

Sedím ve vlaku a čtu si. Je dopoledne, takže moc lidí nejede, je relativně klid. Tedy byl... Někde v zadní části vlaku slyším hlasy. Děti a mámy. Dva caparti kolem roku a půl až dvou a půl let proběhnou kolem mě. Matky jsou k nim sehnuté a snaží se jim z paží vytvořit ochranné mantinely. Děcka v jedoucím vlaku běhají sem a tam uličkou, matky za nimi a usmívají se. Je to taková legrace, že ano... i pro nás ostatní? Hm, asi bych trochu polemizovala. Jedna z matek se pokusí dítě přemluvit, aby tak nekřičelo, případně si sedlo. Nemáš šanci – říkám si v duchu. Je jasné, kdo tady velí. Místo čtení se tedy věnuji úvahám o tom, co vede rodiče k tomu, že se stávají nekritickými otroky svých dětí. Ale o tom jindy. Vlak se v zatáčce naklání, matky jen tak tak drží balanc a snaží se udržet caparty při běhání v bezpečí.

Vím, že to přijde. Pokud ne dnes, tak při příštím maratonu. Ještě ani nedokončím myšlenku, když vlak nečekaně cukne. Malý klučík se praští o opěradlo sedadla a padá na špinavou podlahu.

Bylo mi ho líto. Nejen kvůli té bouličce na hlavě, ale hlavně proto, že se mu nedostává hranic, které jsou tak moc důležité a přínosné. Nevidím jediný důvod k tomu, aby malé děti (ani velké děti nebo hraví dospělí) běhaly v uličkách vlaku. Aby jejich rodiče nebrali ohled na ostatní a na bezpečnost vlastních potomků. Děti se přece mají postupně učit, že i cesta samotná může být fajn. Ať už tím, že se čte pohádka, hrají si s autíčkem, nebo koukají z okna a máma jim ukazuje a pojmenovává věci, které vlak míjí.

Nešťastná máma na mě vrhá pohled a prosí o soucit. Mám chuť jí říct: "Dalo se to čekat..." Ale neudělám to. Možná kdysi, kdy jsem měla sklony k rychlým soudům bez kompromisů, ale dnes už ne. Vytahuju kapesník a podávám jí ho, aby mohla malému utřít nos. Sedá si naproti a utěšuje Martínka, jak se chlapec jmenuje.

"Ten vlak sebou cukl," říká mi máma.
"No, to vlaky dělají, když jsou v pohybu," odpovídám a naznačuji paží cuknutí.

Vytahuju gumové bonbóny, které měly sloužit jako doplněk k četbě, ale co by člověk neudělal, aby dítě přestalo plakat. Chvilku si povídáme o dětech, o starostech, o pádech, které jsme všichni jako děti zažili. Ukazuju Martínkovi malou jizvu, která mi zůstala na čele po pádu. Všichni tři žvýkáme gumové bonbóny a já si říkám, jak je dobře, že jsem nesklouzla k tomu, abych soudila.

Samozřejmě je jednodušší soudit. Nevyžaduje to od nás žádnou účast, naopak máme pak pocit, že to MY jsme ti lepší – rodiče, lidé, partneři, než ten, který si na základě svého chování, jež s námi nesouzní, vysloužil náš posudek. Chování maminky pořád nepovažuji za správné. Ale uvědomila jsem si, že v tom jedoucím vlaku, který občas nečekaně cukne, vlastně sedíme všichni. Všichni občas ztrácíme balanc a všichni se jen snažíme dělat věci nejlépe, jak v danou chvíli dovedeme.

Neznamená to, že příště v kavárně nebo na koncertě mlčky přejdu nevychovanost. Znamená to jen, že lidskost má někdy přednost před výchovnými lekcemi.