KARTY Z BÍLÉHO KREDENCE

Marie. Jmenovala se Marie. Byla to moje prateta, která ve mně vzbuzovala neskutečný respekt. Byla sestrou mého dědečka. Na záda jí padal silný zapletený cop, který krotil její husté vlasy. Nikdy jsem ji neviděla v kalhotách, měla vždy sukni, halenu a na ní zástěru. Do kostela si dávala šátek, ale jinak chodila bez něj, byla opálená a krásná. Byla to přísná žena, která řídila hospodářství, manžela, starala se o děti a v sukni chodila pracovat i do kolchozu.

Měla jsem vedle ní vždy pocit bezpečí a neskutečné vřelosti. Její oči se vždy smály a její objetí byla pevná jako její zásady. Byla první průvodkyní, kterou jsem v naší rodině poznala – a jistě ne poslední, protože mnoho dalších kráčelo už před ní.

Lidé za ní chodili tak nějak přirozeně. Cítili, že je člověkem, který je dokáže přijmout i v jejich hanbě, selhání či bolesti. Seděli u ní v kuchyni a v pruzích slunečního světla, které pronikalo zvlněným okenním sklem, poletovaly mikroskopické částice prachu. Musela jsem vždy odejít vedle, když rozložila své karty na stůl a otevírala člověku před sebou jeho vlastní příběh. Nechávala jsem ale otevřené dveře, abych mohla poslouchat, cože teta těm lidem říká. Lidé plakali, tiše šeptali, někdy se rozesmáli jakoby úlevou, nebo jen mlčeli. Když ale odcházeli, zdálo se mi, že jdou rovněji, jako by z nich někdo sejmul kus tíhy. Dnes vím, že tomu tak skutečně bylo. Lidé přicházeli za Marií, která jim dokázala naslouchat bez předsudků, nelitovat je a poskytnout jim kousek světla, naděje nebo pravdy, bylo-li zapotřebí.

Často po takových návštěvách sklidila "platbu": kus masa, slaniny, košík broskví, láhev či dvě vína – asi podle složitosti příběhu. Pak si ubalila cigaretu, sedla si na štokrle před dveřmi a chvíli vydechovala.

Karty měla uložené v kredenci vedle růžence a posvěcených zápalek. Její víra ve Stvořitele se přirozeně, jak bylo v mém rodišti zvykem, prolínala s téměř pohanskými zvyky. Občas jsem si přisunula židli a dívala se na ty kouzelné obrázky, ale můj respekt k Marii byl takový, že bych si je nikdy bez jejího svolení nevzala. Občas si je rozložila sama, nalila si pohárek vína a pak mi vyprávěla, co jí karty říkají. Mně neříkaly nic, tenkrát ještě ne.

Pamatuji se jasně na jeden večer, kdy jsem s pratetou pekla koláče. Měla červené tváře od kamen. Nevím už, co mi vyprávěla, ale vím, že jsme se spolu smály tak, až mě bolelo břicho. Vtom do dveří vtrhnul její muž, celý bledý se opřel o futra. Teta se na něj podívala: "Já vím, Mišo se zastřelil…" Pokynula hlavou ke skříňce, kde byla láhev s borovičkou. "Zase jsi to viděla?" zeptal se její manžel, jen s malou mírou překvapení. Nebylo to poprvé, co Marie viděla věci dříve, než se staly.

Karty své pratety jsem nakonec zdědila já. Mám je doma, a ač se v poslední době věcí spíše zbavuji, tuhle relikvii si s sebou ponesu. Byl to dar přímo pro mě. Vtiskla mi je do rukou, když mi bylo devět a musela jsem s maminkou ve spěchu a pod rouškou noci opustit vše, co jsem do té doby znala. Silně mě objala, udělala mi křížek na čelo a já poprvé viděla v jejích očích zvláštní lesk. "Na, až přijde čas, začneš jim rozumět… Jsi další na řadě."

Trvalo pár dlouhých let, než jsem pochopila, co tím přesně myslela, i to, proč měla tenkrát v očích tu bolest. Vždy viděla mnohem dál.