JAK NÁS LIDÉ, KTEŘÍ NÁM VADÍ, UČÍ SEBEPŘIJETÍ

Jak poznáte, že jste na dobré cestě k sebepřijetí? Poznáte to podle toho, že jste obklopeni lidmi, kteří mohou být úplně jiného ražení, mít jiné názory a často diametrálně odlišný pohled na svět, a přesto ve vás nevyvolávají vnitřní odpor. Všichni lidé, se kterými jsme, nebo které potkáváme, jsou našimi zrcadly. Ano, já vím, je to otřepané klišé, ale skutečně to tak je.

To, co nás na druhých dlouhodobě a silně dráždí, bývá často odrazem našich vlastních nezahojených míst. Míst, o kterých můžeme, ale také nemusíme vědět. Jsou to naše skutečné nebo domnělé nedostatky, programy, které jsme přijali za své, rány, které jsme utržili a nedokázali je integrovat, i momenty, které nám v dětství chyběly. Celá tahle krajina je plná střepů a rezavých hřebů. Nechceme se kolem sebe rozhlížet, nechceme se pustit do úklidu – co když se pořežeme? Co když ten hřebík v noze způsobí, že odumře část nás?

Náš duchovní růst je ale něco, čemu se nevyhneme. Každá lidská bytost má své tempo, svůj čas i svůj počet inkarnací, během nichž je schopna naučit se vše, co potřebuje na své vlastní pouti nekonečnem. Druzí lidé jsou naše zrcadla, naši učitelé. Samozřejmě nejzřetelněji je to vidět v partnerství, v rodině a u dětí. Ale může jím být i člověk, kterého potkáte na výletě, prodavač, který má pro vás vždy úsměv, nebo protivné dítě z vedlejšího vchodu, které na vás neustále dělá grimasy.

A co to má tedy společného se sebepřijetím?

Má to společného vlastně úplně všechno. Protože pokud je mi druhý člověk zrcadlem, pak to, jak ho soudím a jak s ním bojuji, ukazuje na to, jak soudím a jak bojuji sama se sebou uvnitř. Sebepřijetí neznamená, že se z mé vnitřní krajiny lusknutím prstů ztratí všechny střepy, já se probudím na rozkvetlé louce a budu plně vyladěná. Znamená to, že se na ty střepy dokážu podívat a říct si: "Ano, i toto jsem já. Rozbitý kus něčeho, co křiví můj pohled na sebe i na druhé. Tyhle hřeby jsou mé rány, nespravedlnosti a mé stíny. Bolí to, ale už neutíkám a neobracím svou nejistotu a zlost ven."

A tohle je přesně ta kouzelná hůlka, která posune naši realitu na jinou úroveň. Když totiž přijmu svůj vlastní strach ze selhání, přestane mě vytáčet ambiciózní kolegyně, která je schopná udělat cokoli, jen aby se prodala. Najednou v ní totiž uvidím svou vlastní potřebu uznání. Uvidím v ní člověka, který se bojí úplně stejně, jako jsem se kdysi bála já sama. S tímto uvědoměním přichází obrovská úleva – protivný vrátný ani křičící dítě už pro mě nejsou osobním útokem, ale stávají se připomínkou, že každý z nás si s sebou nese své vlastní strachy, bolesti a těžký den.

Nejde o to, že se stanu člověkem s nalepeným úsměvem, kterému nikdo a nic nevadí a který si nechá ubližovat. Naopak. Sebepřijetí přináší zdravé hranice a uvědomění: "Tohle není moje. Tohle nechci nést za tebe." Z pozice průvodkyně sice mohu člověku nabídnout pomocnou ruku, pokud se rozhodne své těžkosti odložit, ale jeho břemeno za něj neodnesu.

Ukazatelem zdravého sebepřijetí tedy není okolí naplněné osvícenými lidmi. Je to stav, kdy lidé i situace zůstávají stejní, ale hladina vašeho vnitřního jezera je klidná. Přijetím celé té vnitřní krajiny, včetně střepů, získáte vnitřní stabilitu. Nebudete mít pocit, že je potřeba, aby se ostatní změnili, a přestanete hledat potvrzení své hodnoty venku. V ten moment se kruh uzavírá. Přijetím sebe sama automaticky propouštíte ze zajetí svých nároků i ty druhé. Dovolíte jim prostě jen být. A to je ta nejčistší forma svobody.