Letní bouřka

Letní bouřka. Vzduch voní zemí, zelení, ohněm a jemným babiččiným mýdlem. Sedíme na verandě, pod stříškou a sledujeme košaté větve stromů, jak se ohýbají pod poryvy deště. Cítím spršku kapek na tváři a rtech. Bouřka chutná syrově a živě. Pavouk v rohu pod krovem beze strachu čelí silnému větru.

Babička mi pročesává dlouhé vlasy a vplétá do nich příběhy.

Přichází za námi dědeček. Na řezu z kulatiny nese domácí buchty, ještě z nich stoupá pára. Za oknem hoří svíčka hromnička, její plamen tancuje a kreslí rozpité čmouhy světla do ocelové šedi podvečera.

Dědeček mi přes ramena přehodí deku, sedá si k nám a dýmku si obratně nacpává mezi koleny. Dívá se s námi do bouřky. Jedna zatoulaná kapka deště mu cestuje ve vrásce na čele.

Buchty mě hřejí v žaludku a ukazováčkem jezdím po letokruzích na kulatině. "Dědo, to je jako cesty. Jen pořád v kruhu." Dědeček se usměje a pohladí mě po tváři. "Ano… to jsou stezky života. Života toho stromu. Můžeš si v nich přečíst jeho příběh. "Ukáže mi střed. "Tady se narodil. Z malého semínka. Zázrak stvoření — stejně jako člověk."

Na chvíli se odmlčí a udusá v dýmce tabák. "Ty kruhy ho zpevňují. Aby odolal tomu, co přijde. A aby z jeho kmene mohly vyrůst větve plné života."

Bouřka pomalu ustává. Z listů svěží zeleně odkapávají kapky, sehnuté květiny narovnávají hlavičky. Pavouk pod krovem začíná opravovat svou potrhanou síť a babička mi doplétá cop. Z dědečkovy dýmky líně stoupá dým.

I dnes, mám-li možnost, sedím za bouřky venku. Sama. Vlastně ne tak docela. Můj moudrý dědeček a laskavá babička jsou stále se mnou, ve mně. Jsou to první letokruhy mého bytí — navždy mou součástí, navždy střípky mé síly a pevnosti.